šlohnutej rozhovor

27.05.2015 22:55

Na internetu jsem okopírovala úúžasnej rozhovor se zjevně úúžasnou veterinářkou. Doufám, že autorská práva uspokojím tím, že zde: https://www.g.cz/tema/martina-naceradska   uvádím zdroj.

"Neubližujte svým psům! Uznávaná lékařka a psí psycholožka radí laskavost a trpělivost

MVDr. Martina Načeradská má mezi pražskými pejskaři dobré jméno. Jejich miláčkům totiž mnohdy rozumí lépe než oni sami. Poradit si umí nejen se psím zdravím, ale i se psím trápením.

Od prvního pohledu sympatická zvěrolékařka z pražských Vršovic nemá o klienty nouzi. Díky dlouholetému studiu etologie domácích zvířat dokáže vysvětlit mnoho problémů, které trápí jejich chovatele.

Ve výchově psů prosazuje moderní metody, které trestání nahrazují trpělivostí a chválením. Autorka mnoha vědeckých i populárních článků a příspěvků na odborných seminářích a kongresech, překladatelka knih severských odborníků a chovatelka tří koček vás dostane svou bezprostředností – a vaše zvíře svou přirozenou laskavostí.

Rozhovor jsme se vydali udělat s kolegou Brezinou. Já – milujícící pejskařka. On – zarputilý bojovník proti „čoklostánu“. Díky této zkušenosti už nevyndám z kapsy pamlsky a Ivan Brezina z ní snad naopak konečně vyndá pepřák.

 

 

Barbora: Proč pracujete právě se psy?

Jejich komunikace je úžasná. Strašně mě baví se ji učit – je to pro mě další nádherný jazyk. Navíc mi pomáhá v ordinaci, protože můžu reagovat na pocity pacientů. Od doby, co znám jejich ‚konejšivé‘ signály, mě žádný pes neměl důvod pokousat. I když někteří lidé si asi myslí, že jsem se zbláznila.

 

Barbora: Jak mám odnaučit štěně čůrat a kálet po bytě? Vždycky mu vyhubuju a občas ho trochu plácnu.

Kdyby to bylo vaše dvouleté dítě, také byste mu vyhubovala a plácla ho? Vždyť je to ještě miminko a vašemu jazyku nerozumí!

Než se štěně vyčurá, chodí dokola a očichává zem. Proto je dobré mít doma nějakou podložku, kam ho můžete jemně přenést a tam ho odměnit. Ne ho fláknout do rohu, kde má záchod. Ideální by bylo ho vynést ven, jenomže to musíte udělat ve 100% případů. Důslednost, laskavost, trpělivost.

Ivan: Kdysi se tradovalo, že se štěně odnaučí doma čůrat, když se mu v tom vymáchá čenich. Co si o tom myslíte?

Děláte tohle dětem? Možná to funguje, ale myslím si, že to jsme v rámci výchovy někde jinde. Igor Hnízdo by už taky dneska nemohl mlátit děti rákoskou.

Negativními metodami se samozřejmě dá vychovávat, jenže pak z takto ‚vychovávaného‘ jedince vyroste ustrašený neurotik, který na vás může kdykoli zaútočit. A vy vůbec nebudete vědět proč. Navíc se ve výsledku bude učit pomaleji, protože strach zabíjí zvědavost. Lidé se pod neustálým tlakem strachu také starají jen o to, aby jim nikdo neubližoval. V tomhle jsme si se psy a ostatními zvířaty strašně podobní.

Ivan: Jaká další, úplně základní chyba chovatelů vás napadá?

Vychovávat jen metodou cukru a biče – tedy hlavně trestání – psy stresuje. A dlouhodobý stres poškozuje mozek, protože následkem biochemických pochodů v organizmu, které ho vyrovnávají se stresem, neklesá teplota v mozku ani během spánku, a dochází tak k odumírání nervových buněk.

Navíc když je zvíře permanentně ve stresu, má také zrychlený metabolismus vody. Čím víc ho budete trestat, tím víc bude potřebovat čůrat.

Močení je také konejšivý signál. Může to ale dělat i dospělý pes, který vidí ustrašené štěně. My si přitom myslíme, že značkuje teritorium.

Barbora: Takže nemáme vychovávat pomocí trestů?

Jaký manželský vztah je lepší? Ten, ve kterém je praktikováno domácí násilí? Nebo ten, který funguje jako dialog? Je to úplně to samé. Když psa dokopete tam, kam potřebujete, tak ho v podstatě šikanujete. Nikdy mu nedělejte to, co byste nechtěli, aby někdo dělal vám.

 

Ivan: Ale ve výchově je občas trest potřeba.

Jenže když někomu řeknu, že může používat tresty, tak nebude používat nic jiného. Jsme bohužel líní a nejsme laskaví. Své klienty vedu k trpělivosti a vlídnosti. A jde to. Akorát se párkrát musí kousnout do jazyka. Navíc je potřeba důslednost. Když něco pes nesmí, nesmí to pořád. Když nechcete žebrání u stolu, tak mu nikdo nesmí od stolu nic dát, jinak to bude pořád zkoušet. Průšvih je, když ho za žebrání čtyři sekýrují a pátý mu to jídlo dává.

Barbora: Co by pes měl umět nejdříve?

Všichni považují za alfu a omegu povely sedni a lehni, ale to za chvíli umí každý blbec. Nikdo je ale neučí, aby uměli vyjít na ulici, nastoupit do tramvaje, do auta, protože to považuje za samozřejmost. Pak tu máte ustrašené psy, kteří jsou úplně vyřízení, když odněkud uslyší nějaké ‚loupnutí‘.

 

Ivan: Jaké jsou další zásadní chyby chovatelů?

Netrpělivost. Chceme, aby pes přestal doma močit nejpozději už zítra. Ale to nejde, sem tam se mu prostě nějaká nehoda stane. Čím jsme laskavější a důslednější, tím dřív bude štěně dělat to, co chceme my.

Barbora: Můžu jeho chování podmiňovat pamlsky?

Určitě. Jako když pracujete v autosalonu a za každé prodané auto dostanete příspěvek na dovolenou. Motivace je podobná, jediný rozdíl je v učení. Psi se učí pomocí asociace. Typickým příkladem je obojek. Když s ním psovi cuknete, aby nešel za jiným psem, tak ho to bolí. Vytvoříte mu asociaci, že jiný pes znamená bolest. On si neuvědomí, že jste na druhém konci a škubli jste. A tu samou asociaci můžete vytvořit třeba s dětmi.

Barbora: Opravdu je škubání obojkem takový problém?

Lidé psům škubou obojkem několikrát za den, takže pak mohou mít problémy s páteří. V jednom výcvikovém centru slepeckých psů se cvičí psi s využitím stahovacího obojku, takže pak ti psi mohou mít bolesti páteře. To se může projevovat i tak, že mají tendenci venku žrát kameny – říká se tomu pica, požírání nepoživatelných předmětů jako zástupné chování, mimo jiné při stresu nebo bolesti. Tímto způsobem výcviku můžeme dost snadno přivést psy do stavu hluboké deprese či jim trvale poškodit štítnou žlázu a jemné struktury na krku. Přitom to jde udělat jednodušeji, k získání pozornosti někdy stačí jen pamlsek, kterým se čenich psa zvedne od země. Jsem smutná, když vidím psa, který se při venčení nekouká doleva, doprava. Naučil se totiž jít rovně, protože nechce neustále dostávat rány do krku.

 

Ivan: Proč někteří psi útočí na jiné psy a jak tomu zabránit?

Stane se tak na základě špatné zkušenosti. Nebo jim nikdo neumožnil se společně seznámit a nastalou situaci nějak řešit. Ideální délka vodítka je kolem tří metrů. Na něm by si to protijdoucí psi třeba vykomunikovali, protože jedním z konejšivých signálů při míjení je chůze obloukem. Jenže hodně lidí používá půlmetrové vodítko a psi musejí jít u nohy. Nutíme je jít přímo naproti sobě, což je neslušné. Dostáváme je do situace, kdy už mohou jen útočit na svou obranu.

Barbora: Jak poznám, že jde do tuhého?

Pes nejprve vysílá konejšivé signály, které zesiluje. Zpočátku jen otočí hlavu na stranu, olízne se, zpomalí. Může si sednout či lehnout, to je nejsilnější konejšivý signál. Když to nepomůže, dělá tzv. 4F, což jsou čtyři obranné reakce. Záleží na povaze psa, co zvolí: flight  – únik, fiddle  – ošívání se, nebo freeze  – ‚zmrznutí‘, paralýza strachy. Některý pes může i rovnou zastrašovat – fight, kdy vyskočí, stáhne se zpátky a štěká. Poté už třeba zaútočí doopravdy. Jde to postupně, ale my to neumíme číst a nezajímáme se o to. Všimneme si toho až v momentě, kdy se nám pes zakousne do nohy.

Ivan: Jdu po ulici, vrčí na mě pes a mám pocit, že na mě chce zaútočit. Se strachem ho pozoruji. Co mám dělat, abych napadení zabránil?

Upřený pohled je pro psa velmi nepříjemný, neslušný a koledujete si jím o problém. Když na ulici potkám psa, kterému to je podle konejšivých signálů nepříjemné, přejdu na druhý chodník. Nebo se k němu alespoň snažím otočit zády a obejít ho obloukem. Říkám mu tak, že nechci problém. Kdežto když jdu přímo k němu a sehnu se nad něj, v podstatě mu říkám, že ho plánuji ohrožovat. Bude se bránit.

 

Ivan: Ve škole nás učili, že vlci nebo psi ve smečce mají hierarchii a pořád bojují o moc. Ukázáním hrdla druhému říkají, aby se na něj vykašlal.

Podle samotného Davida Mecha, který to popisuje v první verzi své knihy Polární Vlk, není tato jeho teorie pravdivá. Boje ve smečkách byly totiž pozorovány v ZOO, tedy u zvířat žijících v zajetí. Lidé se ve vězení také nechovají stejně jako na svobodě. David Mech dnes říká, že vlci žijí jako rodina. Rodiče si získávají respekt tím, že jsou laskaví, trpěliví a dopřávají štěňatům krmení. Agresi nepoužívají.

 

Ivan: Liší se jednotlivá plemena povahově? Říká se například, že pitbul je zlý.

Pitbul člověka ulíže k smrti. Láskou. Ale bohužel má potenciál někoho zranit nebo zabít. Ve statistikách je nejvíc pokousání od jezevčíků, ale ti maximálně procvaknou prst a nikdo to neřeší.

 

Ivan: Takže se plemena liší?

 

Temperamentem. Některá plemena jsou flegmatická. Mému tchánovi na výcviku poradili, že má svého šarplanince vycukat na obojku. Pokusil se o to v momentě, když stál na ledě. Spadl na znak a pes na něj jen tak koukal s výrazem: „Co děláš tam dole, nejseš divnej?“ Takový pes vám to odpustí. Ale Jack Russela takové cuknutí obojkem dost bolí a bude ještě hyperaktivnější, protože to je u tohoto plemene projevem stresu.

Barbora: Jsou plemena, která se vyloženě nehodí do města?

Velcí, hodně přírodní psi, kteří nemají rádi vnitřní prostory. Ale znám lidi, kteří mají leonbergra v panelákovém bytě, protože mu přizpůsobili život. Takže nejde říct, že nějaké plemeno do města nesmí. Špatné podmínky můžete udělat každému psovi. Nedávno jsem řešila případ paní, které pes přesazoval zahrádku. Doporučila jsem jim udělat mu pískoviště, kde bude moci uspokojit svou touhu po hrabání.

 

Barbora: Je to tedy o přizpůsobování se charakteristikám jednotlivých plemen?

Každý pes má geneticky daný stejný vzorec loveckého chování a může mít posílenou jednou jeho část. Když dali německému ovčákovi kuře do výběhu, ulovil ho a sežral. Kdežto pudl mu vyškubl jen pár pírek, protože nevěděl, jak na to. Ale může se najít pudl, který svůj potenciál dokáže využít.

Barbora: Tahle „změkčilá“ plemena jsou do města asi lepší.

Odpustí vám víc chyb. Jenže když si vyberete psa, který vyrůstal v kotci nějaké šílené stanice, budete z něj mít neurotika i tak. Z každého plemene může vyrůst neurotik, pokud se sejde špatná genetická výbava se špatnou výchovou.

Barbora: Ale to už by si nikdo nevzal psa z útulku.

Z útulku si berete zvíře s minulostí a psi na rozdíl od nás umí odpouštět. Musí se ale udělat tlustá čára za tím, co se mu dělo. Umožnit větší vzdálenost mezi jím a věcí, které se bojí. Dát mu pamlsky, ne ho tlačit. Jako malou mě učili plavat tak, že mě hodili do vody a dřevěnou tyčí mě odstrkávali od okraje. Takové zacházení způsobilo to, že plavání dodnes nesnáším. Psům tohle děláme pořád. Nemáme trpělivost, děláme jim léčbu šokem a navíc s využitím hrubých metod, což u nich může vyvolat stav naučené bezmocnosti, což je vlastně hluboký stav deprese.

Ivan: Když to poslouchám, musí být většina pražských psů frustranti.

Jsou, a já proto moc nemohu chodit do parku. Je to smutný pohled na sbírku psích psychotiků. Nedávno jsem v nějaké diskusi četla, že jsem blázen, protože jsem řekla jednomu klientovi, že je jeho pes závislý na házení míčků. Jenže ono to tak je. Při házení míčku využívá jen malou část svého mozku. Vidí, chytí, nepřemýšlí. Když takhle chytají dostatečně dlouho, tak pak někoho pokoušou. Nejsou agresivní, ale vynervovaní a mají v sobě adrenalin. Měla jsem v ordinaci fenku, které se z nepřetržitého chytání míčku utrhl deltový sval, a ona byla tak vyexcitovaná, že to ani necítila a vůbec nekulhala! Ortopedický „termín“ pro takové psy s přetrženými kolenními vazy je proto „míčkař“.

Ivan: Jak poznám psa, který se na mě chystá zaútočit a kousnout mě?

Záleží na tom, jestli je to ze strachu, nebo jestli varuje. Když se bude bát, bude se vyhýbat pohledu, mít koutky dolů, cenit zuby, krčit se. Když do něj pořád půjdete, nezbude mu nic jiného, než zaútočit. Varující pes jde rovně, zavrčí, a pak zaútočí. Častý případ je napadení dětí, protože majitelé učí psy nereagovat na to, že je děti týrají. Pes nakonec útočí bez varování, protože už ví, že vrčet nemá smysl. Nejnebezpečnější agrese je ze strachu.

Barbora: Co spaní psa v posteli. Jde to zařídit tak, že bude spát jen v jedné její části? Třeba tím že tam umístím dečku?

Pes do postele může, pokud ji nepovažuje za svoje území, za svůj zdroj. Je to sociální tvor a potřebuje spát s někým v blízkosti, je to smečkové zvíře. Když chcete, aby vám nespal na hlavě, tak tam nesmí spát nikdy. Vždycky, když půjde tam, kam nemá, jemně ho posadíte zpátky a dáte mu třeba pamlsek nebo hračku.

Barbora: Co dělat se psem se silnými loveckými pudy, který má v přírodě tendenci utíkat?

Musíte pro něj být zajímavá. Převést jeho lovecký pud na pud, který spíše hledá. Pes je spojená nádoba, takže když něco někde přitlačíte, něco jinde vyleze. Ve městě lovit nemůže, ačkoli by to dělal rád. Při čichací aktivitě (vyhledávání pamslků, hraček) nebude tolik používat zrak a lovit všechno, co se pohne.

 

Barbora: Jak psa naučit, aby přiběhl, aniž bych musela křičet?

Noste s sebou pamlsky, jeho oblíbenou hračku. Potřebujete být hodná kamarádka, za kterou půjde rád. Když na něj budete ječet, tak vás nakonec poslechne, ale bude se mu chtít? Na kamarádku taky zařvete, že jdete na kafe, nebo se jí slušně zeptáte, jestli by s vámi nešla?

 

Barbora: Stejně se doporučuje psa pochválit i v případě, kdy přiběhne po tom, co utekl a byl desítky minut nezvěstný. S tím souhlasíte?

Přesně. Jinak ho potrestáte za to, že přišel.

 

Kam chodit psa venčit?

Pro něj je nejlepší místo tam, kde je hodně pachů. Třeba popelnice za jídelnou jsou pro psa jak cukrárna. Ale tato místa si je potřeba projít, jestli jsou bezpečná. Taky je dobré vzít ho do ZOO, aby mohl komunikovat. Když má pes lovecké pudy, je důležité ho vzít spíš na kratší procházku s mentální stimulací, např. čichací aktivitou . Můžu vám vyjmenovat místa, kam lidi chodí venčit psy, tam jim často jen hází balonek.

Chodíme běhat, je to také špatně?

Záleží na tom, jak je to dlouhé. Když je pohybu moc, pes se na něm stane závislý a potřebuje ho víc a víc. Není tak důležité, kam chodíte, ale jak ho zabavíte. Můžete mu udělat perfektní překážkovou dráhu ve vnitrobloku za barákem a nemusíte chodit kilometry daleko.

 

kontakt: Marcela Wichlasová, mob: +420 604 701 313, tel: +420 412 553 168, e-mail: pejskowe@seznam.cz, IČ: 61560502

 

 

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.