Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet.. a dost možná ještě dál.. je rybníček Brčálník .. a tuto neděli také naše procházková louka :-D. Takže děkuji vám všem, kdo jste se překonali a přijeli i v takovém chladném počasí. Odměnou nám byly tajemné procházky a báječná atmosféra. Také vám děkuji za trpělivost, s jakou čekáte na článek. Omlouvám se, ale tento týden opravdu nestíhám. A proč??? No tak dobrá. Tak abyste měli jednou týdně ode mně večerníčka, tak tady je povídání o mých bláznivých mimolučních aktivitách:
Kájínek aneb jak zachránit ježka.
Jsem babča Marcela, pejskařka. Mám dva pejsky: Barunku – boxerku a Asterixe – voříška. A protože jsem milovnice přírody, 
ráda si s nimi užívám každou chvilku venku. Ctím přírodu a vážím si každého života, takže když při večerním venčení na zahradě našla Barunka ježka, byla jsem ráda, že se mu nepokouší ublížit. Byl to náš ježek, zahradní, pomyslela jsem si. A napadlo mě, že asi tak trochu patří do rodiny :-D.
Na internetu jsem vyzkoumala, že s blížící se zimou je třeba dohlédnout, aby ježek zazimoval dostatečně vykrmený. Protože příliš malý ježeček zimu nepřežije. Nicméně „náš ježek“ se mi zdál hezký a zdravý. Objevoval se na různých místech.
Mezitím jsem o něm všude vyprávěla, také mojí vnučce Klárce, co bydlí s mamkou v Praze. Tam asi ježky nemají. Krom toho ježkové chodí ven až za tmy, to už malé holčičky leží v postýlkách. Takže Klárka do té doby ježka nikdy neviděla, než na obrázku. Když jsem ho zase jednou večer zahlédla, vyfotila jsem ho pro ni mobilem.
Fotkou jsem se chlubila i doma a můj Zbynďa hned řekl, že ten ježek je moc malý, že je potřeba mu pomoci L. Nevím, jak se to z fotky pozná, ale stalo se, že jsem ježka začala víc pozorovat. Barunka ho vždycky bezpečně na zahradě našla a mě se někdy zdál velký dost a někdy zase ne.. .pomalu jsem začala pochybovat o svém zdravém rozumu. A jak se blížila zima, došlo mi, že vídám ježky dva. Jednoho většího a jednoho asi opravdu malého.
Tak jsem se rozhodla, že vezmu situaci pevně do rukou a zachovám se správně. Do mojí prakticky nepoužívané kuchyňské digitální váhy jsem koupila novou baterii a na zahradu jsem chodila vybavená pořádnou baterkou, s váhou pod paží :-D. A jednou Barča zase zastavila s nosem u země a ukazovala, že ho má. Že tam je náš ježura. Tak tam mažu a on to byl asi ten větší. Byla jsem trochu zklamaná, protože se mi nezdálo, že by potřeboval pomoc, ale když už jsem tam byla s váhou a baterkou, tak jsem se pustila do akce. Váhu jsem po tmě a v mokru postavila na vratkou lavičku, zapnula jsem ji některým z těch tlačítek a dokonce jsem si odvážila mističku, na které jsem ježka potom vážila. Pichlavé klubko jsem nakulila na misku, postavila na váhu … svítím na to !!! a ono 337g L. Měla jsem nastudováno, že v tomhle období (přelom října a listopadu) má zdravý ježek schopný zazimování vážit nejméně 500g. Byla jsem jako opařená. Vůbec mě nenapadlo, že tenhle ježek potřebuje moji pomoc, ale když stupnice trvala na svém, našla jsem papírovou krabici a do ní jsem sbírala rukama mokré listí ze zahrady, abych kvapně vytvořila zázemí pro zvířátko v nouzi. Všechno jsem pěkně nachystala do zahradního bydlíku a ježka tam umístila. Běžela jsem domů pro misku s kočičí kapsičkou (ne rybí, to ježci nesmějí) a pro trochu vody a honem s tím do zahradního domku. Ježek tam stále ležel schoulený do klubíčka L … a mě přepadl hrozný pocit, že mu svojí péčí působím stress. Že je to celé špatně. A odůvodnila jsem si teplými večery a pomalým příchodem zimy, že … ježka pustím. Takže jsem ho vynesla ven na zahradu a slíbila si, že ho budu pozorovat. Ale došlo mi, že ten menší je jistě na pokraji smrti a s jeho nalezením nesmím váhat.
Celou noc se mi honilo hlavou, že jsem nepřipravená, že listí je mokré a že bych měla koupit seno. Přemýtala jsem v hlavě, jak velký tedy asi je 
„velký ježek“, když tenhle je jenom třiatřicetidekový. A v tom mi to došlo!!! Moje kuchyňská váha je chytrá, digitální a umí vážit v gramech, ale také v librách :-D. Ještě, že počítač nenadává, když ho ráno budím. Protože jsem hned v pět ráno hledala, kolik je 337liber J a ono ejhle.. skoro kilo. Takže můj instinkt byl správný. A spadl mi kámen ze srdce, že jsem ježka pustila. Zasmála jsem se svojí nešikovnosti, protože při zapínání váhy jsem ji nejenom vynulovala, ale také změnila stupnici, a také tomu, že mi to došlo až po takové době. Všude a všem jsem se přiznala, čímž jsem pobavila řádku lidí. Ale v hlavě jsem měla teď jen jedno. Strach o to, jak malý je opravdu ten „malý ježek“. Malému ježkovi můžeme odteď přezdívat Kájínek, uvidíte brzy proč :-D.
Takže moje večerní venčení probíhalo vždycky tak, že jsem s baterkou chodila po zahradě a nutila Barunku hledat pachy. Byla jsem u každého delšího začichání hned u ní. Hlava nehlava (a dokonce i hovínko nehovínko) jsem pobíhala po zahradě. Až jednou Barča ztuhla u plotu.. a za plotem si to štráduje náš malý Kájínek. Mazal co mu nožičky stačily a protože se k němu Barunka nedostala, tak nezastavoval. Takový fofr, jak jsem utíkala pro rukavice, krabičku, váhu, otevřít branku od zahrady a pro Kájínka, jsem už dlouho nevyvinula :-D. Ale Kájínek byl pryč. Dobu jsem stála a chodila kolem zahrady, ale nebylo po něm vidu ani slechu. Zklamaně jsem se vrátila do zahrady a Barunka mi práskla, že Kájínek je u sousedů na zahradě, takže se pro něj rozhodně nedostanu. A tak plynuly další večery. Dokonce sousedi si všimli mého divného chování. Když zjistili o co mi jde, zazvonili na mě večer, abych si šla pro ježka, že ho našel jejich pejsek. Našel, ale našeho většího ježčího kámoše, kterého už jsem potrápila dost a dost. Už jsem byla celá unavená.
Pejsky jsem venčila obvykle kolem osmé, nebo deváté hodiny večerní a potom už ne. Ale jeden večer mě Barunka vytáhla ještě později. Trvala u dveří na svém, tak jsme šli na zahradu déle. A byl tam. Uprostřed zahrady píchla Barunka čenich do země a že se nehne, dokud toho Kájínka neseberu :-D. Protože ho tím bezpečně zastavila, došla jsem si v klidu pro váhu a rukavice. Zapnula jsem váhu správně, odvážila mističku a šup s Kájínkem tam. A on měl prcíček maličkej opravdu jenom 330gramů. Takhle malý ježeček prý potřebuje pomoc lidí nutně. Takže jsem načechrala v krabici schnoucí listí (seno jsem ještě nekoupila :-/), umyla mističku, donesla kapsičku, vodičku a pidižvíka Kájínka jsem dala do pevné papírové krabice. Její bočnice jsem ještě zvýšila a celé zpevnila lepící páskou kolem dokola. A užívala jsem si krásný pohled na zachráněného ježečka, zatím v zahradním domku. Kájinek se s námi moc nepáral, pochodoval po Krabici, hrabal se v listí, vystrkoval na nás dlouhý nos a nechoval se vůbec plaše. To mě mělo varovat!
V tu dobu se Barunka vrátila z procházky s mým taťkou. Koukala, jestli jsme se nezbláznily, že vyndáváme věci z bydlíku. Došla na roh, kde byla ta dírka, čichla tam a potom s nosem u země přešla celou zahradu až k sousedovic plotu. Takže … Kájínek uniká.
Pokračování příště.
…jestli jsem podobná nějakému psu, tak je to buldok. Snad ne úplně vizáží :-D, ale povahou určitě ano. Když se pro něco rozhodnu, tak se „zakousnu a nepustím“ :-D. A když se tedy rozhodnu zachraňovat malého ježka, tak ho zachráním, kdybych ho měla chytit do lasa :-D. Mám v plánu každý večer hledat. Mám k tomu přece nejlepší pomocnici: boxerku Barunku, kterou to očividně moc baví, zatímco Asterix na nás nevěřícně zírá, proč že nejdeme domů do tepla.
A snaha se vyplatila. Barunka běží k plotu a zírá nehnutě naproti k opuštěnému domu přes ulici. A tam si kolem zdi upaluje pidiježek. Vyletěla
jsem jako střela. Bez misky, bez rukavic, bez baterky. Chytila jsem ho na poslední chvíli u kbelíků s nepořádkem. Kájínek ovšem nemínil zpomalit. Měl namířeno za zamčenou bránu do dvora plného suti. Popadla jsem v odpadu zmáčené noviny a postavila je před něj. Myslela jsem, že se smotá do klubíčka, ale malému se do klubíčka nechtělo J. Takže jsem nakonec z mokrých novin udělala jakýsi kornout a prcka tam nabrala. Potom už se tedy lekl a smotal. Donesla jsem ho tedy do bydlíku, do krabice. Připravená jsem ho hned odblešila pipetkou. Dala jsem mu domeček, misku s jídlem a vodou, suché voňavé hobliny, suché seno a odnesla jsem si ho domů do předsíně! Na krabici jsem nasadila pořádně pevnou a přesně padnoucí přepravku. Ale i na ní jsem pro jistotu zalepila otvory na ruce. Celou předsíň jsem přizpůsobila tomu, aby se nic nestalo, i kdyby Kájínek zase z krabice i přes zakrytí zdrhnul. Ale on nezdrhnul ;-). Stěhoval tam tedy celou noc, ale zbaštil nějaké Barunky granule a kus kapsičky. Svojí roztomilostí a hlavně skutečností, že se snad nechá konečně zachránit potěšil nejenom mě, ale i přírodumilovnou sousedku Pavlínu a taky moji malou Klárku, která zrovna přijela na neděli. Malá pražanda může vyprávět ve škole, jak vypadá malý ježek, co jí a taky jak smrdí jeho hovénka :-D.
Dokonce se našla dobrá duše, která Kájínka na dokrmení adoptovala, poskytla mu tu nejlepší péči a větší výběh a větší klid a komfort, než bych kdy dokázala já. Kdo to je?? No naše kamarádka Kamilka. Ta, co má všechny možné pořízené a adoptované pejsky, ta co má koně, osla, králíky, morčata a řadu dalších tvorečků o které se stará s láskou. Děkujeme Kamčo.
Nicméně, seno, hoblinky a přepravku jsem si pro jistotu ještě ponechala v zahradním bydlíku… protože tenhle Kájínek má váhu 291gramů. Což může znamenat, že nedostatkem jídla poslední dny zhubnul, nebo to také může znamenat, že to vůbec není stejný Kájínek, jako ten co zdrhnul, ale třeba jeho bratříček nebo sestřička. Takže s Barunkou nepřestáváme být ostražité, možná ještě někdo potřebuje naši pomoc.
Jestli se někomu zdá, že není možné, aby člověk musel zachraňovat hned dvě zvířátka v jednom týdnu, věřte, že povídání by dnes pokračovalo: záchrana straky se zraněným křídlem :-/....
