Margit + Maggie + Rosi
"Asi nejdřív něco o mě. :-D Vždycky jsem chtěla mít psa, ale jak to tak chodí, tak to prostě nešlo. Měla jsem od malinka pár zvířátek… myšky, papoušky, kočky. Nejvíc a nejdýl se mnou byl Siamský kocour, jménem Maťásek. Dožil se překrásných 20,5let. Bylo mi smutno a konečně nastal čas, pořídit si psa. Už od malinka jsem si zamilovala „to strašné a zlé bojové plemeno“ – Anglického Bulteriera. Původně jsem si chtěla vybrat psího kluka, ale při okukování miminek se ke mně přibatolila malá bílá kulička a začala mi ožužlávat ruku. No a bylo vybráno. Láska na první dotek. :-D
To malé bílé tornádo s hnědým flekem na hlavě jsem pokřtila jménem Maggie, jakože magická – krásná. :-D Což pro mě rozhodně je, ale to je každý pes pro svého pána, vždy tím nejlepším. :-D A jak tak šel den za dnem a Maggie byla čím dál víc torpédovitá, tak jsem začala uvažovat o psí kamarádce na lotroviny. Až jsem se v útulku při ZOO Vyškov zamilovala do nahrbeného, bojácného a strašně smutného cosi, co vypadalo jako bulík. Slovo dalo slovo a shodou okolností kamarádka jela za rodiči na moravu, tak svolila, že mi jí přiveze sem k nám na sever. Takže jsem jedno odpoledne (16.11.2011) vyjela do Ústí nad Labem a domů už se mnou jela Rosi. Jak se nám podařilo dopátrat dle tetování, tak se pravým jménem jmenuje Rosana ze Zlatého Antoníčku a v době, kdy jsme se našly, jí bylo necelých 5,5let. Vůbec to nebylo malé, bílé a ustrašené cosi, ale tank torpédo.
Rosi si evidentně neprožila vůbec nic hezkého. Má jizvy nejen na těle, ale hlavně na duši. Ze začátku útočila po autech, hlavně po menších hranatých. Nesnášela lidi, hlavně muže oblečené do delší bundy. A co hůř, z mě neznámého důvodu, chtěla jít okamžitě do tvrdého boje s jakýmkoliv psem, kterého jen na dálku zahlédla. Venku se ze začátku strašně bála chodit. Prostě šla jak tank pořád jen a jen dopředu a pořád se staženým ocasem mezi půlkami. Byla neskutečně špinavá a srst měla jako dráty a huňatou. Doživotně jí zůstali otlaky na kloubech a velká viditelná jizva na boku… L S Magginkou se seznámily celkem dobře a pomalu se sžívaly. Rosinka se postupně učila jí tolerovat. Maggie je bohužel stále jediný pes, kterého si dovolí připustit k tělu. Začaly jsme pomalinku odstraňovat problémy, krůček za krůčkem.
Někdy byli dny světlé, někdy zase černé. Přibylo mi hodně šedivých vlasů. Já jako prvopejskař, jsem se zbláznila a měla doma taková psiska. S Maggie nebyl psychický problém. Snažila jsem se o co největší socializaci, ale vázla mě výchova, jako přivolání, chůze na vodítku a tak nějak lepší spojení – propojení s holkama. Byli dny, kdy jsem si „rvala vlasy“ a brečela jsem psychickým vyčerpáním a litovala jsem, že jsem si Rosinku vzala, aniž bych předtím něco pořádně uměla. Ale stále jsem vnitřně věřila tomu, že to nějak dáme, jen jsem nevěděla jak. Bývala jsem součástí liberecké bandy bulíkářů, kde mě bylo slibováno pomoct s oběma holkama, ale z důvodů, které tu nechci uveřejňovat, to prostě nějak nevyšlo. A já bojovala sama a postupně jsem i přestala jezdit na liberecké srazy.
Až jednou jsem se na facebooku dívala na video mých kamarádů Terky, Radima a jejich krásného buličího kámoše Alfíka. Podivovala jsem se, jak Alfíno suprově cvičí. Psala jsem si s Terkou a dozvěděla se o skupince lidiček, co se pravidelně schází kousek od Děčína na louce a cvičí tam s pejsky pozitivní motivací. Že to není klasický cvičák se starými metodami a výcvikem sportovní kynologie. Přes Terku jsem se seznámila s Marcelkou a už ani nevím jak, ale slovo dalo slovo a Marcelka mě slíbila, že se mě na holky podívá a s Rosinkou se mě pokusí pomoct. Já do té doby vyzkoušela už hodně věcí, míst, rad atd. takže jsem v neděli 5.8.2012 jela (docela daleko) popravdě s dosti rozporuplnými pocity poprvé směr Děčín. Po těch mnoha zkušenostech jsem už moc nevěřila, že nám někdo pomůže. Ale už jen jak jsem přijížděla na louku, tak mě ohromilo to prostředí. Pro většinu lidí jen pouhá obyčejná louka mezi lesy, ale pro mě neskutečně magické místo, s velmi přijemnou energií. Prostě louka pod Růžákem se mě hned dostala pod kůži.
Já, která jsem hodně zakřiknutá a s dosti nízkým sebevědomím, jsem vystoupila z auta a v podstatě jsem hned zapadla v pohodě mezi ostatní. Všichni byli moc přijemní. Pro Marcelku jsme byly obrovská výzva, hlavně Rosinka. Dopoledne na louce se mě i holkám natolik zalíbilo, že jsem slíbila další neděli přijet znovu a další znovu a další znovu a další znovu a tak dále… :-D Postupně jsem se díky Marcelce učila jak se chovat k holkám, co, jak a kde cvičit. O to náročnější práce, že s Maggie se pracovalo úplně jinak, než s pochroumanou dušičkou Rosi. Nastavily jsme jasná pravidla jak doma, tak i venku na procházkách. Vlastně jsme se musely všechny tři učit. Mě ta začalo bavit čím dál víc. V podstatě jsem tomu totálně propadla. Spousta známých se stále diví, jak mě, zrovna mě, mohlo pejskaření natolik chytnout. To proto, že Marcelka a pejskowe na louce mě konečně ukázali kouzlo, to překrásné kouzlo pohodového soužití psa a jeho páníčka/kámoše. Jezdila jsem každou neděli s oběma holkama a postupně se po minipidi krůčcích začali objevovat úspěchy a já za každý sebemenší jsem stále ráda. Vím, že tvrdá práce a jasná pravidla spojená s jasnými signály se vyplatí a dělají nám náš společný život tím nejbáječnějším, co může na světě být!!! Pejskaření mě chytlo natolik, že jsem začala vyhledávat různé psí sporty nesporty a třeba Maggie se zalíbil coursing, což je běhání za střapcem nataženým na provázku na určité trase, imitující lov zajíce. Původně to je sport jen pro chrtí plemena. Maggie si dokonce vyběhala licenci a může se účastnit oficiálních coursingových závodů. Nebo třeba jsme se zúčastnily mantraillingového semináře. Mantrailling je ve zkratce vyhledávání osob na základě jejich osobního pachu/vůně. Tomu bychom se chtěly i nadále věnovat. Magginku opravdu baví hledat. S Rosinkou to bohužel není tak jednoduché. Má hodně nízký práh vzrušivosti a s ní je třeba dělat klidnější věci. Maggie je skvělé milé povahy a vlastně i díky mojí babičce, která už bohužel není mezi námi, jsme poznávaly kouzlo canisterapie a rozhodla jsem se, že s Maggie se pokusíme složit zkoušky, abychom mohly oficiálně navštěvovat různá zařízení a pomáhat lidem. Díky další moc dobré kamarádce jsem se dozvěděla o dobré společnosti u které jsme se rozhodly ty zkoušky zkusit. A tak se stalo, že jsme jednoho dne vyrazily na výlet a canisterapeutické/povahové zkoušky jsme s přehledem udělaly. :-D S Rosinkou jsme začaly dělat „stopy“, tedy respektive řečeno jsme na začátku a tudíž děláme zatím jen pachové čtverce, kde se pes naučí čuchat a soustředit se na pachovou stopu. Světe div se, ale to rychlevzrušivé torpédo Rosinka začala ráda čuchat. Dříve se nedokázala delší dobu a v klidu soustředit na jednu práci a neskutečně se zklidnila a evidentně jí to baví. Stejně jako venku hraní si s peškem, nebo s veeelkým žlutým antistresovým míčem (bommerballem). :-D Prostě mě pejskaření natolik chytlo, že už skorem dva roky jezdím pravidelně každou neděli na louku za pejskowe bandou a vždy v neděli večer mám „absťák“ a stýská se mi po loukařích. :-D
Marcelka je tak skvělej človíček, že i do ohně pro ní/za ní skočím. Opravdu moc mě pomohla a pomáhá neustále nejen s holkama, ale i soukromě. Nevím, jak a jestli vůbec se Marcelce budu moct nějak někdy odvděčit, protože zrovna Marcelka si to moc a moc zaslouží a dnes už si troufám říct a budu to už tvrdit na věky, že Marcelka je jako moje druhá MAMČA!!!!! Díky, že jsi mě, Maggince a nakonec aj Rosince dala takovou důvěru a pomohla nám ke skvělému soužití. Bez tebe bychom to rozhodně nedaly ani náhodou!!!" Margitka
Magginka je kráásná bílá bulinka.
Je to velký andílek, občas s ní šije čertíček :-)
miluje střapeček, před kterým udělá i taneček.
Za pamlsek je z ní hodnej pejsek.
Ráda čuchá pesemesky, ať je hnusně, nebo hezky.
Ač je to pes do pohody, bojí se moc vody.
Panička se zbláznila a Rosinku jí přivezla.
Rosinka je čertidlo, převeliký zlobidlo.
Zažila si hodně zlého, nebylo to nic milého.
Dříve hodně týraná, dnes už navždy milovaná.
Společně vše zvládneme, ničeho se nebojíme
panička Margitka
